Pojďme si připomenout, že USA je nejlepší na světě. Americký fotbal v kostce.

Pojďme si připomenout, že USA je nejlepší na světě. Americký fotbal v kostce.

Z větších měst v Tennessee mi chyběl už jen Knoxville. Studentské město, kde se žije americkým fotbalem. A tak vyrážíme s Anastesiou do Knoxvillu víkend po Memphisu. A samozřejmě si kupujeme lístky na fotbal.

Parkujeme překvapivě zadarmo v jedné z místních garáží. Jen nás čeká dvacetiminutová procházka. Překvapivě i ostatní Amíci parkují ve stejné garáži jako my a volí chůzi. Pro Evropana jasná volba. Tady nás dost překvapuje, že někdo zvládne dojít dál než 10 metrů z auta do baráku. Všichni a všechno je sladěno v oranžových barvách. Dokonce i toi toiky jsou v barvě týmu Vols.

Stadion je obrovský! Jen přejít z jednoho konce na druhý nám trvá dobrých 10 minut. Přesně ve 3:30 začíná show. První přichází na řadu marching band. Po prvním songu slyším připomínku toho, že máme děkovat bohu za to, že tu jsme. Ať jsme mu věříme, modlíme se, jsme na druhé hodní apod. Protáčím trochu oči. Ať si každý věří v co chce a já to budu respektovat. Ale tyto veřejné prezetace na nebožských akcích mi lezou krkem… Následuje samozřejmě americká hymna. To se čekalo.

Doteď jsem si říkala. Nojo, americká kultůra. Co mě, ale naprosto dostalo byla věta zcela na konci předprogramu: „The United States of America – the greatest country in the world“. Já se vlastně ani nedivím, že se povyšují nad ostatní země a myslí si, že jsou nadřazení světu. Vždyť oni jim to neustále připomínají. A to aby si to jeden nemyslel, když to od malička slýcháte. Proč by chtěli opouštět zemi, když jsou přeci v té nejlepší? Proč by neměli kecat do záležitostí jiných států, když mají všechno nejlepší? Achjo.

Tým Vols přibíhá na hřiště s velkým jásotem. Ve chvíli, kdy se na hřišti objeví hráči Missouri, tedy soupeře, se jásot mění v bučení. Je mi jich líto. Vždyť jen díky tomu, že přijeli, se ten zápas hraje.

Po první čtvrtině je stav relativně vyrovnaný. My dokonce už chápeme pravidla na tolik, že se nedivíme, co se děje na hřišti. Po druhé čtvrtině však už přichází propad a domácí oranžový tým prohrává a tak je halftime v relativně smutné náladě. Během halftime máme zase kulturní vložku. Už žádní bozi, žádné hymny, žádná připomínka toho, že jsou nejlepší. Vánoce! Teď jsou na řadě Vánoce! Lidi, bylo 17.11. a oni nám přáli „Happy Holidays“ a hráli vánoční koledy!

Ve třetí čtvrtině se ukazuje ještě větší jednoduchost amerického národa než z počátku. Zatímco na začátku bučeli na cizí tým, teď už se obrací zády i k tomu svému. Kluci prohrávají. Markantně. Prostě jim to dneska nejde. Asi se jejich výkon ani nezlepší, protože bučící desetitisícový dav vám na sebedůvěře moc nepřidá. Aby toho nebylo málo, většina fanoušků v oranžovém opouští stadion. Před koncem třetí čtvrtiny je tak stadion poloprázdný. Takový fanoušky si sportovní tým musí fakt přát.

My se také zvedáme. Je nám zima. Chceme vidět ještě Gay street a ještě máme 2,5 hodinovou cestu domů, kde nás čeká malá dámská party. Rachel paří a děti jsou u prarodičů. A tak kupujeme víno a míříme k nám. Cesta tomů trvá snad o hodinu déle. Celá dálnice je zasekaná a my ji objíždíme. Trochu moc řízení v jeden den!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
Facebook
Instagram