Konečně mě nezavřou, mám řidičák. Hurá na sever!

Konečně mě nezavřou, mám řidičák. Hurá na sever!

Po dlouhých 2 měsících, kdy si koleduju o vězení, si konečně zařizuju řidičák. První mě čeká test na počítači. Prošla jsem jen tak tak. Z 6 možných chyb jsem měla přesně 6 chyb. Uf! Jenže ono je těžký říct, jaká je brzdná dráha, když jedete v noci za normálních podmínek rychlostí 70 mílí a najednou vidíte jelena (jo, to přesně tam bylo!). Míle si ještě jakž takž převedu. Ale stejně bych to odhadla možná tak v metrech, ale rozhodně ne ve fotbalových hřištích. Lépe řečeno v hřištích na americký fotbal. Vždyť já ho nikdy ani neviděla!

Naštěstí mě zachránilo asi 10 otázek spojených s alkoholem a drogami. Docela mě překvapuje, že v testu je na pravidla provozu (přednosti apod.) asi jen 5 otázek z 40. Fotbalový hřiště jsou prostě důležitější. Po 4,5 hodinách konečně z ouřadu odcházím. Až si budete někdy stěžovat na ty český, myslete na to, že v Améru je to mnohem horší. Půl hodiny byla čekačka jen na to, abych dostala lístek s číslem a vlastně konečně čekala na to, až mě zavolají.

Každopádně splněno. O týden později jdu na road test. Odvážím se tam sama (jsem rebel). Parkuju mimo jejich parkoviště. Ne, že bych nechtěla, aby mě viděli (to možná taky), ale hlavně kvůli tomu, že tam není místo. Hned máme problém: „Slečno, ale my musíme tu zkoušku začít od nás“. A jak asi, když tu máte moc lidí a málo parkovacích míst?

Jsou ve skluzu (jak jinak) a tak nemusím přeparkovávat. První mu musím ukázat, že zvládám stáhnout okýnka. Pak, že umím používat blinkry. Asi desetkrát spletu pravou a levou stranu. Ups. Ale blikat umím. Stěrače zapnout umím, dálkový světla taky,… Vyjíždíme.

Musím říct, že je inspektor o dost hodnější než ten u nás. Zkouška trvá asi 10 minut. Ale hlavně dostávám pokyny: „Po zastavení na té stopce jeďte doprava“. Jako on mi vždycky řekl, když je před námi stopka! Asi nechtějí, aby se sem lidi moc vraceli, protože jejich schedule je prostě busy.

Po zkoušce mi říká, že asi vím co dělám a že mi to dá. Jen teda je dobrý prý vědět, kde je pravá a levá strana. Asi by bylo blbý, kdyby mě vyhodili po tom, co 6 let řídím.

Hned další den odjíždíme zpátky do New Yorku. Rachel musí pracovat a tak nás Todd odváží na sever. Tentokrát balím děcka já. Já jako nikdy nebalila nikoho jinýho než sebe. A teď teda všechny 3 prťata a ještě v době, kdy mi Clayton s Emmettem běhají po baráku.

Zapomínám mýdlo. Zapomínám koupací plenku. Zapomínám hračky na pláž. Mám pro ně moc oblečení i bot. Zapomněla bych i kartáčky, ale babča nám koupila na výlet nový. Tak nám chybí jenom pasta… Příště lépe!

Každopádně jedeme 14 hodin v autě kvůli 4 dnům u jezera Ontario. A pak 14 hodin jízdy zpátky. Pfff.

Aspoň, že ty západy slunce tu za to stojí!

Mimochodem můžete mi říct, vy rodičové, jak zvládáte zabalit úplně všechno na pláž? Opalovák, náhradní plenky, vody, svačinu, deku, dudlík, ručníky, hračky, děti … Mě vždycky něco chybí! A nebo jak si třeba dojdete na záchod, když je máte všechny 3 hodiny ve vodě?

Taky tu řídím nové auto, když mám volno. Toddův truck. Jako my máme sedmimístný auto, který je fakt velký a sem na sebe pyšná vždycky, když s ním zaparkuju. Jenže tohle je větší! A vyšší! Parkovat s tím rozhodně neumím a parkovací místa mi jsou malá. Jeden večer se snažím zacouvat asi 80 metrů na příjezdovku k chatě. Musím asi milionkrát popojíždět sem a tam. Jenže já se chtěla vytáhnout před Toddem. Zase jindy. Už zajíždím jenom popředu. Podruhý tohleto nedám!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
Facebook
Instagram