Zavírají nás do klece. Podpalujou jí. Berou benzín a přilévají do kotle. Utíkáme.

Zavírají nás do klece. Podpalujou jí. Berou benzín a přilévají do kotle. Utíkáme.

Blíží se Halloween. A tak jako všechno, i tenhle svátek je tu šíleně přehnanej. Výzdoba za desítky/stovky dolarů skoro na každém baráku. Nemluvě o dýňovém outbrejku. Všechno je s dýňovou příchutí/vůní. Od cereálií, přes kafe ve Starbucks po náš prostředek na mytí nádobí. Jako bez legrace. I ten je s dýňovou vůní.

Jako měsíc, kdy je Halloween, je v Americe spoustu strašidelných domů, lesů a podobných atrakcí. První chceme jít s holkama na Nashville hayride. Prýje nejvíc scary ve státech. Jenže. Nakonec se dozvídáme o Death Ridge Hounted Forrest. A tak v pátek večer řídím 2 hodiny, abych strávila další hodinu utíkáním a ječením po lese. Another american experience: done!

Ale vraťme se trochu zpátky. Kupujeme lístky za 17 $ na grouponu a ani si nezjišťujeme, kde tato atrakce je. Pak zjišťujeme, že je to asi 30 minut od Alabamy. To znamená tak 2 hodiny jízdy pro nás. Anastesy auto je porouchaný. Řídím já. Csengu necháváme řídit samotnou. Chudák holka :(. Jsme 10 minut od lesa. Začínáme vyšilovat. Vždyť já mám krámy! Jsem teď emočně nestabilní!

Přijíždíme na místo. Pro jistotu jdeme na záchod. Nechceme si počůrat kalhotky. Do lesa nás odváží na traktoru. Už to je samo o sobě docela scary. Ale to by nebylo scary enough. Je tam s námi i mrtvolka. Ta nás navnaďuje na zážitek tak dobře, že ještě tam ani nejsme a už řveme. 

Protože jsme si chytře koupili VIP lístky, jdeme všude první. Jupíjej! 3 holky v lese spolu s jeptiškama, mrtvýma nevěstma, klaunama, pavoukama, řezníkama, samarou, zombiekama,…

Přicházíme na místo. Jde zde natažená plachta a před plachtou to nevypadá tak scary. U plachty si nás přebírá zombík. S holkama ihned prohodíme, že je dost hot na zombíka. Pouští nás dovnitř. Vcházíme do haunted forrest. Louče. Polorozpadlé chatrče. Nikde nikdo. Vcházíme do prvních dveří.

V tu chvíli se za náma zavřou dveře. Cesta dovnitř i ven je zaterasená. Slyšíme, jak někdo utíká se smíchem. V tu chvíli přiběhne někdo další. S ohňometem. Klec, do které nás zavřeli podpaluje. Se smíchem. Odbíhá pryč. Přibíhá s kanystrem benzínu, otevírá dveře a vylévá kanystr. Ohňomet má stále v ruce. Jsem jak zmrzlej rampouch. V tu chvíli na mě řve Csenge: „Ruuuuuuun“. Probudím se a utíkám. Týpek nás pronásleduje.

Následuje další most. Při vstupu na most se zastavuju. Uprostřed někdo sedí! Jenže za náma furt beží ten týpek s ohněm. Ta holka, co tam sedí aspoň nemá oheň. Vstává a ukazuje, že máme jít za ní. Tak jdeme žejo, to dá rozum. Všude jsou pověšený panenky. Ne ty pěkný, který má Eloise doma. Ale creepy panenky. Pak nás zve na čaj. Ehm. Ne díky.

Procházíme pod pověšenýma cejchama. Vypadá to, že tam nikdo není. Když projdeme pod asi čtvrtým prostěradlem, stojí tam Samara! Holky se tak leknou, že utečou mimo stezku až nás musí další creepy človek navádět zpátky na stezku a pak k ní do domu. V ruce má klacek a že si máme jít hrát s jejíma kamarádama. Má klacek,takže neodporujem. Vcházíme do domu. Chrčí tam televize. Ve chvíli kdy jsme u ní v kuchyni zhasne světlo. Začne bušit klackem do dřevěných stěn. Nevíme kudy ven. Najednou začne blikat světlo. Zjišťuju, že stojím přímo u ledničky. A jak tak stojím, najednou někdo uhodí zevnitř do dveří lednice. Přímo u mé hlavy. Infarkt číslo 3. Zdrháme. Holka za náma volá, že chce, abychom si hrály s ní a jejíma kamarádama. Že proč nechceme být její kamarádi taky. Proč asi.

Vycházíme kopec. Jdeme asi 100 metrů bez řevu. Vcházíme do dalších dveří. Jenže kudy ven? Je tu asi 20 dveří. Pomalu všechny zkoušíme. Všechny jsou zavřené. Najednou se z jedněch dveří vyřítí… někdo. A zmizí v dalších. Chytře následujeme do těch dveří s tím, že to je cesta ven. Chyba. Jen nás to posílá zpátky mezi oněch 20 dveří. Viděly jsme, že se jedny dveře pohly. Jsme si jistí, že je ten týpek vevnitř. S Csengou na sebe koukáme. A teď jak ve filmech. Stojím u stěny vedle dveří. Csenge otevírá dveře. Anastesia se krčí za náma. Chystáme naše hlasivky na další jekot. Jsme si jistí, že tam je a že na nás vyskočí. Nikdo tam není. Kde kurva je?

Nevíme. Chodba nás vede zpátky mezi dveře. No k****! Nacházíme cestu ven. Super. 50 metrů od nás stojí zástup jeptišek. Chvíli je pozorujeme. Nehýbou se. Říkáme si. No to nejsou lidi. To jsou jen figuríny. To je jenom creepy, ale v pohodě. Procházíme mezi nimi. Furt se nehýbou se. Jsou to figuríny. Ve chvíli, kdy jsme centimetr za poslední nás začnou honit! Jeptišky!!! Probíháme improvizovaným kostelem. Do háje, to nebyly figuríny!

Vbíháme do dalšího domu. Tentokrát je to mrazák s pověšenýma prasatama. Uvnitř je místo zimy mlha (chápejte, furt jsme v Tennessee, kde bylo minulý týden ještě 30 stupňů. Ale to nám v tu chvíli stejně nedochází. Je to prostě mrazák.). Nevidíme na krok. Zase jdu první. Posouvám prasata stranou a procházíme. V tu chvíli slyšíme motorovou pilu. Nevíme kam utíkat.

Držíme se za ruce. Drtíme si ruce. Jdeme podél stěny. Nevíme kudy! Najednou propadnu do dveří. Utíkáme. Vzadu je svázáná holka, která řve o pomoc. To je horor live! To nebyly prasata! Po chvíli zpomaluju. To už za náma nepoběží. V tu chvíli slyším, zase Csenge, jak řve: „ruuuuuun“ a znovu slyším motorovku! Aaaaaa.

Konečně jsme v relativním bezpečí. Na pařezu sedí mrtvá nevěsta. Už chci holkám zase říct, že to je hustá figurína, když se ta nevěsta pohne! Ah! Proč si myslím, že tu jsou jen figuríny?

Tentokrát neutíkáme. Fakt ne. Jednak pro to, že nás nehoní. A jednak proto, že se před námi se zjeví druhá. Vede nás na provazový most. Když jsme uprostřed, otočí se na nás. Začne se smát a skákat. Držíme se zuby nehty. Není cesta ven. Jedna před námi, jedna za námi. Propouští nás.

Potřebuju si zavázat tkaničku. Vypadá to, že jsme mezi atrakcema. Je tam tma a žádnej barák nebo chatrč. A tak si dřepnu, že si ji zavážu. V ti chvíli se na nás vyřítí pavouk. Tkanička zavázaná nezavázaná, utíkáme. Aby nebylo zvířat málo, další máme krysu. Posílá nás k době do nory. Ze shora visí řekněme provázky, nevidíme na krok. To co se dotýká našich obličejů jsou prostě jenom provázky! Pomalu se musíme krčit. Cesta vede dolů. Jsme přeci v krysí noře.

Najednou se pod náma rozsvicí světlo a v podlaze jsou živé krysy! Bleee. Pokračujeme. Já jdu první. Zase. Asi, že jsem nejstarší nebo co. Vcházíme do klaunovskýho domu. Asi v životě jsem se takhle nelekla. Týpek zařve přímo vedle mě. Brrrr. UV světlo, neonový barva, klaun. Ne. Klauni! Csenge je naprosto vyděšená z klaunů. Samozřejmě na to klauni brzo přijdou a otravují hlavně ji. Bereme ji kolem ramen a utíkáme pryč.

Ani nevím, co byla ta další atrakce. Vcházíme do velkého černého stanu. Na konci je velký terč, který stráží 2 cosi, s pomalovaným ksichtem, který září v UV světle. Musíme kolem nich projít. Jsme opatrný. Naposled, když jsme prošli mezi jeptiškama, tak nás začaly honit! Od myšlenky, že jsou to jen figuríny, jsme už  upustily. Tihle nás ale nehoní. Jdeme pomalu. Oni jsou pomalu s náma. Jejich obličeje jsou nebezpečně blízko našich. Brrrrr.

Vycházíme ze stanu, když vidíme auto a ohniště. Walking dead. Určitě. Přicházíme blíž. Dveře auta se otevírají a vychází zombík. V tu chvíli se přiřítí další 3 nebo 4 nebo nevím kolik zombíků. Nejsou tu pochodně, jako všude jinde. Vidíme v dáli jednu (dálka = cca 50 metrů daleko). Víme, že musíme tam. Mám pocit, že mě už nemůžou honit. Zpomaluju. V tu chvíli na mě ze tmy vyhoukne další. Čůrnu si co kalhot a vybíhám kopec. Konec. Přežily jsme. Teď už jen počkat na ten traktor s mrtvou holkou, protože absolutně netušíme, kde jsme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
Facebook
Instagram